K Vám

 

Mobilní hospic sv. Jana

 

Charitní ošetřovatelská služba 

Charitní pečovatelská služba

cHRÁNĚNÉ BYDLENÍ sv. Luisy

pro osoby

s demencí 

Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa

Edukační centrum

Nové webové stránky:

www.vzdelavani.rajhrad.charita.cz

Vata Židlochovice

Centrum pro děti

a mládež

 

relaxujte...

Sociálně -

 

rehabilitační

 

centrum

 

Kavárna Slunečnice

„Dobrý hospic je dar,“ tvrdí doktorka

V Rajhradě doprovázíme nevyléčitelně nemocné tak, aby byla zachována jejich lidská důstojnost až do úplného konce.

Když jedna z mých kamarádek pronesla: „Já bych se taky zuby nehty bránila jít do hospice“, uvědomila jsem si, že je nejvyšší čas na osvětu. Připadám si kompetentní – déle jak čtyři roky se zabývám podpůrnou a paliativní péčí, potažmo hospicovou.

Hospic by neměl být strašák. Nemělo by stále platit dogma: V nemocnici vám pomohou, v hospici umřete. V nemocnici pacientovi s ukončenou onkologickou léčbou většinou nepomohou. Neumí to. A bohužel, v podstatě je ani nezajímá. Odborné pracoviště ho odešle na spádovou internu, kde se budou snažit o přeBýt v hospici neznamená být upoután na lůžku. Rajhradští pacienti mají k dispozici park a aktivizační zahradu, kde si můžou užít čerstvý vzduch. Autorem fotografie je Zbyněk Hrbata.sun jinam v co nejkratším časovém horizontu, jen aby nezemřel u nich.  Přesunou ho klidně s vědomím, že ne choroba, ale převoz sanitním vozem rozhodne o dalším bytí a nebytí, zapřou infekční chorobu, nepoučí pacienta o paliativní péči. S oblibou přehodí horký brambor na hospic. Nechci paušalizovat, ale setkala jsem se s tím tolikrát, že si troufám říct, že erudovaný a empatický kolega je dnes spíše výjimkou. Stav zdravotnictví, bohužel, odpovídá stavu společnosti.

Hlavním poselstvím mých řádků je sdělení: Dobrý hospic je dar. 

 

Ať už mobilní pro ty, kteří chtějí a mohou doprovodit blízkého v domácím prostředí, anebo lůžkový tam, kde prostor pro „domácí doprovázení“ není. Laik bez osobního zážitku nemůže posoudit význam, rozdíl, ale věřte mi, není umírání jako umírání. A zemře každý jeden z nás. Zemřou nám naši rodiče a my je musíme „pustit a pustit se“. Zemřeme my našim dětem a při troše štěstí to bude v přirozeném pořadí a nikdy ne ve správný čas. Ten správný čas totiž neexistuje a na odchod blízkého se nikdy dost dobře nepřipravíte.

Možná budete „klid“ blízkému přát, ale stejně, až odejde, zapochybujete, zda jste udělali vše, jak jste měli nebo mohli. Hospic není místo, kde se „už nic neléčí“ a „čeká se na smrt“. V hospici se žije s nemocí, ale pořád ještě žije. V hospici jde o kvalitní život a když se vyčerpají rezervy organismu, dovolí člověku důstojně odejít, ideálně bez fyzických obtíží a v blízkosti svým milovaných a milujících.

Tento záběr vznikl se souhlasem pacientky, kterou jsme doprovázeli v létě 2016. Autorem fotografie je Zbyněk Hrbata.Za čtyři roky jsem nikdy nezažila člověka – rodinu, kteří by litovali, že přišli do hospice, když už je tam nemoc dovedla. Zažila jsem však desítky lidí, kteří litovali, že nepřišli dřív. A taky jsem i já zažila občas pocit lítosti, že dotyčný nepřišel „včas“. Včasná hospitalizace totiž dává prostor zajistit vhodné nastavení podpůrné léčby, která může prodloužit a hlavně zkvalitnit čas, jenž nemocnému zbývá. Některým nemocným je dopřáno vrátit se do domácího prostředí, dořešit si své záležitosti a pro nás je každý takový člověk darem.

 

Měla jsem pacientku, která do hospice přišla zemřít a po stabilizaci žila sama v domácím prostředí více jak rok. Měla jsem pacienta předaného k doprovázení z onkologie, kterému byl dopřán čas k tomu, aby se rozvedl, oženil s dlouholetou partnerkou a teprve pak se vrátil „odejít“. Ano, většina pacientů tráví v hospici závěr života a mně je vždy ctí, pokud mi dovolí jít tento nelehký a neodvratný životní úsek s nimi, být součástí jejich příběhu. Smrt je prohra pro „vítěznou“ medicínu, v hospici je dobrá smrt cíl.

Nemyslete denně na smrt, ale až na ni jednou pomyslíte, sepište, co byste chtěli a nechtěli. Jak si představujete závěr života, svůj pohřeb. A nenamlouvejte si, že vás se to netýká, že máte čas. Čas má v hrsti nás, ne naopak. Nikdo z nás neví, co mu přinese zítřek. Doufejte v to nejlepší, ale buďte v rámci možností připraveni i na ty horší varianty. Nikoho nepotká nic, co by nezvládl prožít.

Text napsala doktorka působící v Domě léčby bolesti hospice sv. Josefa v Rajhradě.

Pacienti se realizují i na výtvarných dílnach, pořádáme pro ně koncerty a naplňujeme jejich volný čas. Autorem fotografie je Zbyněk Hrbata.

Pacienti se realizují kromě jiného i ve výtvarných dílnach, pořádáme pro ně koncerty a naplňujeme jejich volný čas.

Autorem fotografií v článku je Zbyněk Hrbata.