Duchovní provázení očima kněze Jana Zachovala

Rozhovor s knězem Janem Zachovalem, který je součástí týmu rajhradského hospice, byl proložen uvolněným smíchem navzdory nelehkým tématům, kterými jsme spolu procházeli. Mluvili jsme o hospicové péči, duchovním provázení a smrti.

S otcem by se dalo povídat hodiny. Je to ten typ člověka, který vypráví košatě, odbočuje, protože si právě vzpomněl na něco, co potřebuje nutně zmínit, a rád a často se směje. Celý svůj život naslouchá lidem s těžkými osudy, a bere to jako své poslání. Přes to všechno si zachoval mladistvého ducha, a když se zadíváte do jeho laskavých očí, vidíte v nich jiskřičky a radost ze života. A taky hlubokou moudrost plynoucí z upřímného zájmu o život a lidi kolem sebe. 


Otče, od kdy působíte v Oblastní charitě Rajhrad?

„V roce 2001, několik měsíců po jeho založení, mě tam brněnský biskup pověřil duchovní službou. Měl jsem už určitou zkušenost se zdravotnictvím; asi 10 let jsem byl zaměstnán jako inženýr v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci, několik roků jsem byl stálý jáhen. V roce 2005 mě otec biskup vysvětil na kněze a vedle hospice mi pak dal příležitost seznámit se s většinou brněnských nemocnic. Od roku 2012 je mým hlavním působištěm brněnská Nemocnice Milosrdných bratří a její LDN, na jedno odpoledne v týdnu pak dojíždím do rajhradského hospice. Každé zdravotnické zařízení má jiné poslání a s tím souvisejí nejenom jeho požadavky na personál, ale i na vztah pacientů k duchovní službě.

DSCF5030

Brzy po převratu v roce 1989 jsem měl pocit, že duchovní služba je personálem docela vítána v hospicích a v Masarykově onkologickém ústavu. V klasických nemocnicích jsme byli spíše trpěni. Důvěra se postupně budovala, až nás lékaři i sestry přestali vnímat jako nějaké pochybné zaříkávače. Od té doby je atmosféra pro duchovní službu stále příznivější. Zdá se mi, že lidé, pacienti i zaměstnanci, nás vnímají přívětivěji; cítí, že se o ně skutečně zajímáme.

V Rajhradě a jeho hospici se cítím jako doma. Cestou od vlaku nebo autobusu potkávám známé. Je to město, ale lidé se tu často zdraví, i když se neznají. Někdy už cestou do hospice vyslechnu novinky, bolesti i radosti, a na zpáteční cestě další. Většinou nemám kolárek, ale lidi si mezi sebou řeknou, co jsem zač.

Je rozdíl mezi duchovní péčí v nemocnici a v hospici?

„Velký. Ale v první řadě záleží na tom, komu a čemu nemocnice slouží. Když do špitálu přijde nemocný s potížemi, u kterých je zřejmé, že za pár dní bude zase dobře, nepotřebuje duchovní službu. Ale když Smrtka vykukuje z každého kouta, tak nemocný i jeho blízcí smýšlí jinak. Před dvaceti lety většina lidí viděla v hospici leda lepší márnici.  Dnes je všeobecné povědomí blíž skutečnosti, což je velký krok kupředu. Hospic dle mého názoru nemá být místem ponurým, ale naopak místem naděje.

Kdo volá do hospice poprvé, bývá v obavách. Samozřejmě je v tu chvíli důležité především to, co a jakým tónem volající slyší od kompetentní osoby. Ještě to pro lepší pochopení víc rozvedu.

V klasické nemocnici se snaží člověka dát dohromady a vypustit ho do světa. Onkologie je specifická. Nejde však ani tak o diagnózu, nýbrž o to, že pacient se často opakovaně vrací, takže obě strany jsou si známy. A sestra, která pacienta přijímá, už se – mimo jiné – zeptá na rodinné novinky. Pacient vnímá, že špitál v něm nevidí zhoubný nádor, nýbrž člověka. Je to zkrátka úplně jiné prostředí než v klasickém špitálu. A hospic? Tam je hranice vlídnosti a laskavého přístupu ještě posunutá. Pacientům se snažíme vyjít maximálně vstříc, plnit přání, ulevit jim od bolesti fyzické i duševní. Pomáháme rovněž v oblasti sociální. Zažil jsem v různých hospicích usilovné snahy pomoci znepřátelené rodině.“

Jak probíhá duchovní sezení či rozhovor s pacientem? Co nejvíce lidé řeší?

„S praktikujícími věřícími se obvykle domluvíme snadno. Obecně pak pokládám za důležité, aby byla nastolena přátelská atmosféra. Lidé se potřebují vypovídat. Je potřeba nesoudit, naslouchat a nechat člověka mluvit o všem, co potřebuje sdělit. Hospicového pacienta často nejvíc nezajímá fakt, že zemře. S tím se už většinou vyrovnal; vždyť podmínkou pro přijetí do hospice je, že svůj zdravotní stav a vyhlídky zná. ‚Zbožné lži‘  jeho nejbližších nadělají velké škody.

Po několika málo dnech v hospici pacient obvykle získá k personálu důvěru a lékař s ním může mluvit otevřeně a ujistit ho, že to, čeho se člověk obvykle nejvíc bojí (bolest, dušnost), medicína dnes už zvládne.  Kromě strachu pak lidé řeší, co bude například s jejich pejskem, pokud už třeba nemá nikoho z rodiny, kdo by se o něj postaral. A také věci praktické či potřebné. Chtějí vytřídit korespondenci nebo dát do pořádku doklady, setkat se nebo zatelefonovat si se sestřenicí, omluvit se první manželce atd. I pro sdílení těchto problémů najde nemocný v hospici poučeného partnera i rádce.

Je moc důležité takzvaně nastoupit do loďky spolu s pacientem, tedy nic nekorigovat, ale nechat se unášet po proudu, naladit se na potřeby konkrétního člověka. Někdy rozhovor nejde snadno. Tak třeba jen sedíme.

Když tak přemýšlím, mám pocit, že jednou z nejsilnějších stránek hospiců je zvládnutí kritického období od chvíle, kdy se pacient dozví, že jeho smrt se skutečně blíží, ale že má možnost ještě spoustu věcí vykonat nebo zařídit tak, jak by si přál. To mnoho nejbližších neumí a v nemocnicích na to nikdo nemá čas. Hloupé klišé, že věřící to má jednoduché, pomodlí se a ‚pámbíček‘ mu všechno zařídí, se skutečně ještě občas vyskytuje.

Ale díky hospicům získává širší veřejnost povědomí o tom, jak toto období skutečně prožívají věřící i nevěřící, a jak je možné jim při doprovázení pomoci. Tento osvětový aspekt hospiců pokládám za mimořádně důležitý. Většina hospicových pacientů má ještě několik blízkých, kteří za nimi občas do hospice přijdou, a ti ‚na vlastní kůži‘ poznají nejenom atmosféru hospice, nýbrž tu a tam prohodí slovo s některým zaměstnancem, a to někdy stačí k tomu, aby se i jejich vztah k umírání změnil.“

Otče, jak Vy osobně vnímáte smrt?

Cha, právě jsem si uvědomil, jak se vzadu v hlavě vlastně těším, že umírat budu v rajhradském hospici. I když bych se tam logicky nemohl chodit navštěvovat, je tam mnoho těch, kterým důvěřuji.

Ale vážně. Není to kněz, kdo se setkává v hospici se smrtí nejčastěji. Jistě, mnohokrát jsem byl u lůžka umírajícího, který za mé přítomnosti vydechl. Ale jiní se s ním setkávají denně, jsou svědky jeho postupného mizení nebo zhoršování a zmatení, a přitom mu poskytují ty nejdůvěrnější služby. Několikrát jsem pomáhal při upravování zesnulého, což je další silná stránka hospice. Zemřelý je krásně upraven, leží na lůžku, v ruce malou kytičku nebo křížek, na nočním stolku svíčka. I to je hospicová osvěta

A jak vnímám smrt?  Téměř desetileté soužití s hospicem a jeho hrdiny, většinou hrdinkami, je pro mě významnou životní etapou. Ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno tam poznám a co mě neocenitelně obohatí. A přece: když jde o umírání nebo smrt někoho z nejbližších, jsem na tom stejně jako ostatní. Stvořitel nás poslal do světa a my odchod z něj vnímáme bolestně. Kdo se domnívá, že to má vyřešeno, ať občas zajde na setkání rodičů, kterým umřelo dítě.

Obecně vzato si myslím, že máme velkou tendenci smrt vytěsňovat, nebavit se o ní. Na druhou stranu se ale obklopujeme akčními filmy, horory, adrenalinovými sporty. To téma nás svým způsobem láká. Jen se nám o něm nechce mluvit v souvislosti s vlastní osobou nebo našimi nejbližšími.

Smrt nemusí být děsivá, a nemocný, tím spíše umírající, by se neměl cítit opuštěn. Měl by mít možnost volby, kdy chce být sám a kdy chce mít někoho při sobě. Ne vždy se podaří být s pacientem při posledním vydechnutí, ale v období před ním se snažíme maximálně vycházet vstříc jeho přáním a potřebám.

Moc oceňuji, že smrtí pacienta hospicová péče nekončí. Podle možnosti se snažíme nabízet pomoc nebo radu pacientovým blízkým a pak pozůstalým, ať už prostřednictvím duchovních, psychologů, sociálních pracovníků nebo lékařů, sester a pečovatelek. Lidé k nám mohou zajít, svěřit se, ulevit bolesti a smutku. Pořádají se i vzpomínkové akce pro pozůstalé, kdy se tito opět mohou setkat s personálem.“

Vnímáte zvýšené psychické zatížení zaměstnanců hospice oproti jiným profesím?

„Blízkost mezi nemocnými a personálem znamená zvýšenou emoční zátěž z úmrtí, která jsou v hospici prakticky každodenní událostí. Člověk těžko nese, když se s někým více sblíží, a on zemře. A tak to je často. Ale přece se domnívám, že odměna za takovou mimořádnou služební zátěž existuje; jde přece o zranění z lásky k nemocnému. A tu odměnu asi Pán posílá rovnou do srdce svých věrných.“

89256473_2768011409919958_6719237354021715968_o