Koronavirus jako příležitost k regeneraci a pospolitosti

NadějeV posledních dnech jsme zahlceni informacemi. Některé zprávy jsou konstruktivní, věcné a pomáhají nám v orientaci a dalším směřování, jiné podněcují paniku. Nacházíme se ve vypjaté situaci, která hýbe společností, a jedno je jisté: COVID-19 se dotýká nás všech.

Internetem, tiskem a televizí aktuálně koluje řada sdělení, která nabádají k posilování imunity, nošení roušek, k dodržování nařízení, ohleduplnosti a obezřetnosti. Všechny tyto informace jsou zcela na místě. V našem hospici pečlivě dodržujeme aktuální nařízení a snažíme se tak chránit nejen vás a vaše blízké, ale také naše zaměstnance. Stejně tak se děje v případě poskytování terénních služeb. Naši zaměstnanci dodržují všechna bezpečnostní opatření a zároveň i nadále maximálně zajišťují péči o vaše blízké v jejich domácím prostředí. Každý člověk je pro nás důležitý. Více o dodržování bezpečnostních předpisů v terénní pečovatelské službě zde.

Věříme, že v tomto ohledu všichni táhneme za jeden provaz. A také věříme, že i když se nacházíme ve vypjaté době celosvětové pandemie, je možné v ní spatřovat i mnoho pozitivního.

Fungování světa se „ze dne na den“ zpomalilo.

Na první pohled se to nemusí zdát jako dobrá zpráva. Naše společnost je zvyklá neustále růst, zlepšovat se, konat. Výkon je v posledních desetiletích jedním z nejskloňovanějších slov vůbec. Na pracovitosti není nic špatného, dle známého pořekadla práce šlechtí. Na druhou stranu, naši předkové si v tomto ohledu uměli nastavit rovnováhu. Přes léto se „dřelo“ na poli, zima byla časem odpočinku a čerpání sil. Dnes fungujeme nonstop a náš organismus bývá často přetížený. Protože neumíme odpočívat, čerpáme z rezerv. Ty ale nejsou nekonečné.

Situace, která aktuálně nastala, umožňuje některým z nás (záchranné složky, sociální sektor atd. bohužel naopak plně vytěžuje) zastavit se. Skutečně se zastavit, zpomalit a uvědomit si, že se opravdu nic nestane, když začneme myslet víc na sebe. Když si uvaříme kávu a uděláme si pauzu delší než obvykle. Když se zahledíme z okna a nemyslíme pro jednou vůbec na nic. Když ráno nevstaneme v šest, ale třeba v osm a dopřejeme si dlouhou snídani. Když jsme zkrátka tady a teď. Důležitost přítomného okamžiku zmiňuje snad každá motivační příručka. Jak moc to ale reálně umíme? Teď a tady máme příležitost.

Solidarita a pomoc funguje.

Jestli nějaká situace umí prověřit lidský charakter, pak je to doba krize. S úlevou a potěšením máme možnost sledovat, že si (nejen) Češi chtějí a umí pomáhat. U nás v hospici několik dobrých duší šije a rozdává roušky potřebným. Během minulého týdne se zapojily naše úžasné zaměstnankyně, pradlenka Bára a pečovatelka Markéta, 50 roušek pro nás ušily také paní Martina Benčíková a paní Jana Kovářová z Kobylí a během tohoto týdne se prý můžeme těšit na další. Vlastnoručně zhotovené roušky nám rovněž přinesla další naše dobrovolnice, Jana K. Dnes ráno přinesl na recepci Domu bolesti s hospicem sv. Josefa další ručně vyrobené roušky také pan Jaroslav Pípa z realitní kanceláře RE/MAX Pro. Moc vám všem děkujeme!

                      Roušky Roušky

A pomoc a solidarita se šíří dál. V rámci Charity funguje několik krizových linek, které mohou využít všichni ti, kteří potřebují duchovní (a psychologickou) pomoc či povzbuzení. Kontakty jsme pro vás přehledně uspořádali zde.

Příroda dostala šanci k regeneraci.

Když vyjdete ven, nebo třeba jen chvíli stojíte na balkoně, vnímáte to ticho? Někdy až rezonuje. Půjdeme-li do hloubky, můžeme připustit, že opravdovým virem pro naši Zemi a přírodu kolem nás jsme my, lidé. Několik posledních desítek let se chováme tak, že svou Zemi trávíme. Ničíme. Zabíjíme. Tím, že se alespoň na chvíli omezil pohyb letadel, automobilové dopravy, ale i pohyb náš, dostala příroda šanci se nadechnout. Jistě jste slyšeli nebo četli o tom, že v rámci klidu a ztišení, které nastalo, jsou častěji k vidění srnky a jiná zvířata nebo dochází k mírné redukci znečištění ovzduší. Pochopitelně se za pár dní nemůže stát zázrak. Ale jsou to první malé kroky, díky nimž můžeme vidět, že náprava je možná. Regeneraci potřebujeme všichni a Země, díky níž žijeme a můžeme uskutečňovat svoje sny a plány, dvojnásob. 

Můžeme se konečně zabývat věcmi, na které doposud nebyl čas.

Kolikrát jste si cestou do práce posteskli, že byste rádi přečetli alespoň některé z knih, které jste si za poslední rok koupili? Kdy naposledy jste se věnovali jen sami sobě? A co všichni „kostlivci“ ve skříních, které jste plánovali vyklidit, roztřídit nebo vyhodit? Je toho hodně, co odkládáme na neurčito, protože není čas. Nyní ho máme dostatek a pro změnu není prostor na výmluvy. Můžeme začít s vyklízením, prohlížením starých alb, se cvičením jógy, posilováním, vařením nových receptů, do kterých jsme se už nějakou dobu chtěli pustit, s pečením zdravých i nezdravých dobrot, se seberozvojovými aktivitami, s činnostmi, které jsme milovali v dětství a s příchodem dospělosti jsme je odstavili na druhou kolej. Co z toho může vzejít? Třeba někdo z nás v karanténě konečně dopíše léta plánovanou knihu, jiný zjistí, že až se situace stabilizuje, přestane se bát a začne se živit tím, čím vždycky chtěl, další si uvědomí, že způsob života, jakým žije, je destruktivní. Ať tak či tak, směle do objevování.

Aktuálně jsme omezeni v pohybu, někteří z nás nemohou ven vůbec, všichni ale můžeme dovnitř, k sobě samým.

Někteří z nás jsou v karanténě, jiní pracují z domu, další pracovat nemohou s ohledem na aktuální vládní nařízení. Ano, je to nepříjemné a dotýká se to našich financí. Někteří z nás navíc mnohem raději tráví čas venku ve společnosti svých přátel. Přesto můžeme tuto příležitost využít k tomu, abychom se více věnovali sami sobě.

Nacházíme se v postním období, a i když pravděpodobně letošní Velikonoce nestrávíme tradičně a tak, jak bychom si představovali, mnozí z nás mají příležitost prožít postní období v jeho původním slova smyslu. Můžeme využít modlitby k potřebě své i celé společnosti, můžeme se v klidu postit, činit dobro více než kdy dříve a (i díky událostem, které hýbou světem) dojít k určitému pochopení a smíření. Toto vše je součástí postní doby a nyní máme příležitost jít v tomto ohledu ještě více do hloubky.

Můžeme naplno docenit, jak obrovsky důležité jsou pro naši společnost všechny záchranné složky a všichni ti, kteří pečují a pomáhají.

Služby zdravotníků, hasičů, policistů, pečovatelů, sociálních pracovníků, dobrovolníků a všech, kteří se nějakým způsobem zasazují o pomoc, konání dobra a nápravu současné situace, jsou aktuálně pod lupou společnosti více než kdy dříve a je to dobře. Můžeme si naplno uvědomit, nakolik jsou pro nás tyto složky důležité, jak moc jsou někdy opomíjené a upozaďované, a přitom jde o jedny z nejdůležitějších pilířů společnosti. Všichni zdravotníci a pečovatelé nyní „jedou na 110 %“ a zasazují se o to, abychom nastalý stav zvládli tím nejlepším možným způsobem. Pojďme jim každý den (třeba jen v duchu) poděkovat a zkusme i my pomoci jim. Jakkoli nás napadne. Aktuálně nejvíce tak, že pokud možno zůstaneme v našich domovech a pokusíme se redukovat šíření viru.

A to nejlepší a nejvzácnější nakonec. Nastalá situace nás sbližuje s okolím.

Kdy naposledy jsme měli možnost strávit tolik času se svými dětmi? Ano, po několika dnech doma si možná toužíte jít na chvíli „odpočinout“ do práce, mít chviličku jen pro sebe, především vy, kteří máte doma (třeba) tříletého caparta, nebo hned několik takových zvědavců objevujících svět.

Na druhou stranu, společné domácí učení, společné povídání a sdílení, společné obědy a večeře vedou k tomu, že nás naše děti konečně mají plně k dispozici, mají možnost se ptát a vy máte možnost a čas naslouchat. Můžete společně hrát deskové hry, vyprávět historky z mládí, učit se cizímu jazyku, společně si zatančit, zacvičit, číst, koukat na filmy a pohádky. Možností je i doma spoustu. Slovo společně se v tomto odstavci opakuje několikrát a není to náhoda. Téma koronaviru nás totiž, jak by se mohlo zdát, nerozděluje. Více a více nás stmeluje a posiluje naši integritu. Když se nemůžeme vidět, více si voláme. A protože nás spojuje jednotné téma, voláme si možná častěji, než se setkáváme. Staráme se o to, jak se naši nejbližší mají, zajímá nás, jestli jsou v pořádku. Vzájemně spolupracujeme, byť třeba jen na dálku. Společně.

Aktuální stav pochopitelně nelze bagatelizovat, ani přivírat oči nad záležitostmi, které pozitivní jednoznačně nejsou. Jedno ale můžeme všichni: Můžeme zvolit naději a víru, ať je situace jakákoliv. Protože soudě dle úvodního obrázku, život si vždycky najde cestu.