Mobilní hospic sv. Jana

 

hospicová péče

u vás doma

cHRÁNĚNÉ BYDLENÍ sv. Luisy

 

plnohodnotný život

pro lidi s demencí 

Hospic sv. Josefa

 

kvalitní péče

o nevyléčitelně nemocné

Vata Židlochovice

 

centrum pro děti

a mládež

 

Dobrovolnice Jana: Lidem v mém okolí připadlo divné odjíždět od otce, který potřebuje péči, k jiným

Dobrovolnice Jana: Lidem v mém okolí připadlo divné odjíždět od otce, který potřebuje péči, k jiným

Dobrovolnictví jako světýlko naděje. I tak by se dal popsat příběh Jany, která se rozhodla zkusit věnovat kousek sebe právě v době, kdy sama nejvíc potřebovala oporu. Jaká je za tím motivace a jak různorodá dokáže dobrovolnická aktivita být?

Cesty k dobrovolnictví bývají různé, jaká byla ta vaše?

Bylo jaro 2013, už asi měsíc jsem byla bez práce, starala jsem se o syna a neslyšícího tatínka, který potřeboval více a více péče. Byla jsem vyčerpaná. Dostávala jsem se z šoku, nikdy před tím jsem bez zaměstnání nebyla a připadala jsem si neschopná, bez peněz k ničemu. Čiré zoufalství, jak uživím dítě, v té době byl syn na škole, trápilo mě, jak zaplatím účty. Na internetu jsem hledala práci a zaujal mě inzerát o dobrovolnictví, nevěděla jsem o čem to je, pro koho to je, ale tušila jsem, že je to činnost, která má smysl – pomáhat druhým mně totiž vždy dělalo šťastnou.

Vypadá to, že jste v tu dobu sama štěstí hledala. Měla jste energii rozdávat úsměvy i pro charitu?

Pochopitelně, lidem v mém okolí připadlo divné odjíždět od otce, který potřebuje péči, k jiným lidem v nouzi. Tady v Rajhradě jsem vozila klienty na dopolední procházky, povídali jsme si. A právě při dobrovolnické činnosti jsem pochopila, že k péči patří vyslechnutí, projevení zájmu o pocity druhého, pomohlo mi to i při péči o tatínka. Díky tomu jsem pochopila jeho, ale zároveň i své vlastní potřeby a přání.

Celé to vypadá jako pěkná náhoda.

Přesně, v té době jsem na náhody věřila, dnes už vím, že neexistují a vše je tak, jak má být.

Časem jste si ale práci našla. Dalo se pak skloubit zaměstnání a dobrovolnictví?

Popravdě, časově mi to moc nevycházelo. Termíny dobrovolnických aktivit se neslučovaly s novou pracovní dobou, i když jsem se snažila nadpracovat čas, abych alespoň někdy mohla mezi „své“ klienty a dobrovolníky. Chyběli mi lidé, prostředí, ta energie, kterou cítíte v celém hospici, od vstupu, přes zaměstnance všech oddělení, dobrovolníky až po ty nejdůležitější – klienty. Pomoc, která vám dává smysl, smysl konání, žití a bytí.

To zní téměř jako životní poslání. Co na tom máte nejraději?

Na dobrovolnictví jsou tím největším bonusem lidi. Lidi, se kterými a pro které pracuji, přemýšlím a tvořím. S těmi se raduji i smutním. Lidé, dobrovolníci, klienti, zaměstnanci, kteří pomáhají, často i mně a sobě navzájem, už jen tím, že jsou. Sounáležitost a vědomí, že v radosti i smutku, nejsme sami, je velmi posilující a důležité.

Posunulo se za těch 5 let vaše působení jako dobrovolnice?

Ze začátku jsem trávila čas s klienty, chodili jsme na procházky, trávili čas s těmi, kteří o to měli zájem. Následovala pomoc při svozu na pravidelnou úterní mši, uplatnila jsem se i při čtvrtečních lekcích arteterapie, kde jsme tvořili, často jsme se nasmáli i zazpívali. Jelikož je focení mojí velkou vášní od dětství, fotila jsem tvorbu a výrobky klientů i klienty a jejich blízké, když si to přáli. V současné době dojíždím málo, tatínek odešel a já začínám se vším znova. Pomáhám spíše na dálku, soukromě si říkám dobrovolník na telefonu.

Výherní fotka dobrovolnice JanyKdyž už jsme u focení – vím o vás, že se vám to s dobrovolnictvím podařilo hezky propojit…

Díky Maji, koordinátorce dobrovolníků, jsem se zúčastnila několika soutěží. Ví, jak ráda fotím a poslala mi letáček o fotosoutěži organizované Charitou Opava. Získala jsem 2. místo v kategorii Jak to vidím já, za fotku, kterou jsem pořídila právě při odjezdu z pobytu pro dobrovolníky. V dalším ročníku soutěže mi porota udělila 1. místo, byla jsem překvapená a nesmírně šťastná.

 

I my jsme rádi, že jste nás takto reprezentovala! Je ještě něco, co vám přineslo dobrovolnictví?

Celé je to o dobrovolnosti, pomáháte tam, kde můžete, nikdo vás do ničeho nenutí, nekritizuje, neposuzuje. Člověk si říká, co zvládne, co už asi ne, na co má, co mu nejde… Já jsem také zjistila, že určité činnosti nezvládnu buď psychicky, nebo fyzicky a oni mi řekli, že to nevadí. Že mám pomáhat v tom, co umím, co je pro mně příjemné. Tak pomáhám tím a tam, kde jsem platná a můžu být prospěšná. Je to o setkávání se s lidmi, dávání a dostávání, o tom to je, jsme všichni na jedné lodi.

Máte nějaký vzkaz pro ty, kteří váhají nad dobrovolnictvím?

Zkuste to, buď to půjde, nebo nepůjde, nic jiného se nestane. Já si také nebyla jistá, zda na to mám, jestli to zvládnu. Já osobně jsem dobrovolnictví za mnohé vděčná. Vždycky mám radost, když páchám dobro a nakazím ostatní.

 JANA zajíždí do Rajhradu nepravidelně, vždy dle toho, jak jí dovolí čas a povinnosti. Během pětiletého dobrovolnictví si prošla různými formami pomoci, momentálně se díky ní a jejím fotografickým schopnostem můžeme ještě dlouho po skončení akcí těšit z hezky stráveného času s klienty. Zároveň se v Oblastní charitě Rajhrad můžeme na Janu obrátit s prosbami, které nás zrovna tíží. I nepravidelné dobrovolnické návštěvy jsou přínosem.

Chtěli byste pomoct i Vy? Realizovat se v tom, co Vám jde? Možností, jak pomoct naši organizaci, je mnoho.

Stát se dobrovolníkem je jednoduché, stačí navštívit naše stránky nebo kontaktujte koordinátorku dobrovolníků mailem maria.durkacova@rajhrad.charita.cz nebo telefonicky na 736 529 319.