Příběhy dobrovolníků

"Můj dědeček, který vždy se mnou chodil do technického muzea a stavěl se mnou autodráhu, najednou onemocněl. Nemohl už být sám doma a tak ho odvezli do LDN (léčebna dlouhodobě nemocných). Chodili jsme ho tam s rodiči navštěvovat. Ačkoliv jsem byl ještě téměř dítě, ty návštěvy se mi vryly nesmazatelně do paměti. Měl jsem stále pocit, že by se pro dědečka mělo ještě něco dělat, ale byl jsem tenkrát bezmocný, nevěděl jsem ani, jak si s nim povídat.
Po letech mi přítel navrhl, abych se šel s ním podívat do hospice, že tam dělá dobrovolníka. Nejdříve jsem se otřásl hrůzou při vzpomínce na to, co jsem prožíval při návštěvách dědečka, ale pak se ve mně probudila stará potřeba udělat pro nemocného a umírajícího člověka něco víc. Šel jsem se s přítelem do hospice podívat a dnes už „dobrovolničím“ třetí rok. Fascinuje mě, jak málo někdy stačí, abychom druhého člověka potěšili, rozveselili, vytrhli ho ze smutku a beznaděje a ujistili ho, že má tady na světě velkou cenu i když je starý a nemocný."

"Kamarádka onemocněla rakovinou. Kromě rodiny nechtěla k sobě nikoho pustit. Do telefonu mi řekla, že mě toho všeho chce ušetřit. Nevěděla jsem čeho. Když konečně svolila, byla jsem u ní minimálně dvakrát týdně. Zprvu odmítala jíst, neusmívala se. Po dvou týdnech jsme dokonce vyrazily na zákusky a plánovaly společnou dovolenou – jen my dvě. Přes všechen smutek jsem cítila radost z těch posledních dnů strávených s ní, kdy najednou i ona chtěla zase začít žít.
Uvědomila jsem si, jak je pro tyto lidi důležité, aby s nimi někdo byl, držel je za ruku a nepustil. Že to dělá rodina, by mělo být samozřejmé, ale tito lidé potřebují i někoho cizího, nezávislého. Někoho, komu si postěžují, potřebují ze sebe dostat bolest a trápení, podělit se o to…proto jsem začala dobrovolně docházet do hospice. rozzářené oči pacientů a úsměv na tváři jsou pro mě největší odměnou."