„V čem spočívá mé poslání? Být s člověkem v jeho aktuální situaci. Jsem k dispozici pacientům v hospici, ať už v lůžkovém, nebo domácím, jsem tu pro rodinné příslušníky, ale i kolegy a dobrovolníky, pokud mě potřebují. V případě zájmu poskytuji duchovní poradenství a zařizuji duchovní službu podle jejich přání, ze všeho nejvíce však jsem s nemocnými a naslouchám tomu, co chtějí či potřebují sdílet, nebo je prostě jen držím za ruku. Důležitá je spolupráce celého multidisciplinárního týmu, který poskytuje specializovanou paliativní péči pacientům v terminálním stadiu, a jehož jsem součástí. Kromě toho se také věnuji klientům Chráněného bydlení sv. Luisy," začíná rozhovor Ing. Bc. Dagmar Sližová, pastorační asistentka a nemocniční kaplanka Domu léčby bolesti s hospicem sv. Josefa. 

Dášo, o čem se nejčastěji bavíte s pacientem či klientem?

„Důležité je navázat lidský vztah; je to setkání člověka s člověkem. Když se představím jako pastorační asistentka, někdy zazní věta typu: Nechoďte s tím na mě, v Boha nevěřím... Když se ale rozpovídá dotyčný o tom, co teď prožívá, na co myslí, co ho trápí nebo těší, je z toho často přátelství. Někdy na otázky po životě po smrti nebo na to, zda Bůh je a jaký je, dojde, ale až když chce tdotyčný sám. 

Na začátku si lidé chtějí povídat především o životě, jaké mají plány, co by ještě rádi stihli a už třeba nestihnou, co se svou nemocí prožili, jaké mají obavy z toho, co je čeká. Když získají k někomu z pracovníků důvěru, pak se otevřou i jiným, citlivějším tématům. Nejsem zdaleka sama, kdo doprovází, jsou tu empatické a velmi lidské lékařky, sestřičky, pečovatelky, psycholožky, dobrovolníci...“

Jak vnímáš bolest a nemohoucnost?

„Víš, upřímně, vidím v tom velikou sílu a velmi si vážím každého nemocného. Často si tito lidé stěžují, že jsou k ničemu, že už nic nezvládnou, že jsou jen na obtíž – a tak to sami skutečně cítí.

Věřící lidé vědí, že největší a nejdůležitější dílo – Dílo spásy – se odehrávalo ne v době, kdy Ježíš chodil mezi lidmi, ale když visel přibitý na kříži a z lidského pohledu byl naprosto bezmocný. Tehdy ‚pracoval‘ nejvíce pro nás všechny.  Jsem přesvědčena, že náš svět drží pohromadě díky těmto trpícím a nemocným, kteří dokážou nést svoje břemeno, dokážou žít se svou bolestí, trpělivě nést svůj kříž. Jsou pro nás ostatní velkým přínosem a jakýmsi pojivem společnosti.

I když odhlédnu od náboženské tematiky, pomáhají nám tito lidé pochopit slabost, vzbuzují v nás soucit, dělají z nás laskavější jedince. Díky nim se v nás probouzí touha po pospolitosti a sounáležitosti. Někdy se tahle jiskřička pochopení v druhých vzkřísí, jinde ne, ale tito jedinci jsou pro svět velkým požehnáním.“

Jaký máš Ty osobně vztah ke smrti?

„V mysli mi zní věta jednoho kněze, že smrt jsou dveře. Já sama smrt vnímám tak, že jsme „odněkud“ přišli a zase se tam vracíme. Smrt je z mého pohledu návratem domů. Samozřejmě je kolem tohoto tématu hodně obav, nejistoty, pocitů, křivdy a bolesti, zvláště u mladých nemocných.  Lidé nevědí, jak vlastně to ‚doma‘ vypadá, proto se bojí. Mám taky zkušenost, že člověk se ani tak nebojí smrti, jako spíš umírání, toho procesu před samotným skonem. Většina lidí, i když tvrdí, že jsou nevěřící, věří, že po smrti něco následuje, a nevnímají to ‚něco‘ jako negativní, spíše naopak. Ze zkušeností při doprovázení umírajících vnímám smrt jako veliké tajemství. Každé narození nového člověka je pro mě zázrak a tajemství, podobný pocit mám u doprovázení umírajícího člověka.

Zažila jsi někdy při doprovázení pacienta v jeho posledních chvílích jakési uvědomění o smrti? Nahlédla jsi takzvaně „někam dál“?

„Určitě. Vzpomínám si například na pána, který umíral na třílůžkovém pokoji. Zdálo se mi, že neměl dostatečný klid na pokojný odchod. Vedle něho leželi další dva pacienti, kteří mezi sebou promlouvali. Na tomto muži bylo zřetelně vidět, že i když navenek vypadá nepřítomně a nekontaktně, odehrává se ve skutečnosti v jeho nitru něco velmi zásadního. Najednou otevřel oči, usmál se a naposledy tiše vydechl. Ten úsměv mu na tváři zůstal...

A vybavuje se mi paní, která už na naše podněty nereagovala, ponořena hluboko do svého nitra, jak najednou zašeptala: ‚Dejte mi hůl, už jdu.‘

Často lidé říkají, že je jejich blízcí zemřelí volají k sobě, vidí se s nimi, mluví s nimi. Víš, jsem přesvědčena, že lidé těsně před smrtí, zdánlivě apatičtí a v našem světě již nevnímající, hluboko v sobě ‚makají‘ nejvíc. Potřebují si uzavřít svůj život, všechno to, na co neměli možná do té doby čas. Odehrává se v nich hluboký vnitřní život, někdy i boj, jen to není na první pohled viditelné.

Samozřejmě nevíme, co se v duši každého odehrává, ale jsem přesvědčena, že je to pro každého velmi důležité, a byl by zločin jim tento čas, který jim byl dán, vzít nebo zkrátit. V této chvíli je – z mého pohledu – důležité, nechat to člověka prožít, jak potřebuje. Pokud chce, aby u něj jen mlčky někdo byl, prostě jen být a tiše setrvat, modlit se, pokud si přeje držet za ruku, držet ho a dát mu najevo, že není sám. Respektovat jeho přání a potřebu. O to se společně se všemi kolegy snažíme.“

Kontakt

Ing. Bc. Dagmar Sližová
pastorační asistentka a nemocniční kaplanka
Telefon: 734 350 097
E-mail: dagmar.slizova@rajhrad.charita.cz