26. září 2024 Aktuálně

Neobyčejně obyčejný den v hospici

Hospicová péče zajišťuje pacientům s nevyléčitelným onemocněním důstojnost a klade důraz na kvalitu života v jeho závěrečné fázi. Poskytuje podporu a pomáhá zvládat toto těžké období nejen pacientům, ale i jejich rodinám.

Neřadím se mezi ranní ptáčata, ale vstávám s budíkem v 5:00 na první zazvonění. Dnes mám totiž jedinečnou příležitost nahlédnout do každodenního života lůžkového hospice. V 6:39 přijíždím do Rajhradu a mířím k hospici. K místu, které se pro mě před třemi lety, alespoň obrazně řečeno, stalo druhým domovem.

Možnost být u toho, jak si kolegyně a projektová manažerka v jedné osobě na jeden den pod dohledem sanitářky Elišky vyzkouší roli sanitářky, se jednoduše neodmítá. Odložím si a běžím na oddělení A, kde již Míša sedí na sesterně. Na mou otázku, proč tu vlastně je, odpovídá: „Chtěla jsem si to vyzkoušet a lépe pochopit.“
Od chvíle, kdy se sejdou sanitářky a zdravotní sestry krátce před 7 hodinou ranní na denní místnosti, začíná náročný den. Tým složený ze čtyř pečovatelek, dvou zdravotních sester, staniční sestry a lékaře se stará v průměru o dvacet pacientů. Místnost se naplní vůní kávy a vtípky o levandulové masti, kafru a očekávaných „jobovkách“. Kolegyně mezi sebou prohodí pár slov o běžném životě a postupně si zapisují objednávky na oběd do tabulky, o kterou se stará sociální pracovnice. V průběhu těchto ranních příprav na směnu pacientka z protějšího pokoje opakovaně vstává z postele. Sanitářky ji opět uložily, upravili postel a daly jí napít.

Po krátké pauze začínají kolegyně s přípravou snídaní. V kuchyňce najdeme dvě kolegyně, které připravují vozík s bílou kávou, kakaem, pečivem, máslem, marmeládou, jogurty či nutridrinky neboť někteří pacienti potřebují speciální mixovanou stravu. Kolem 8 hodiny se další dvě kolegyně vydávají od pokoje k pokoji s pozdravem „Dobré ráno, snídaně!“. Ptají se pacientů, zda jim mohou pomoci s posazením nebo jaká poloha je pro ně při jídle nejpohodlnější. Někteří si rádi přispí, tak jim opatrně odhrnou žaluzie a sdělují, že je čas vstávat na snídani. Mezitím zdravotní sestřičky připravují a podávají pacientům jejich léky. Sanitářky pomáhají s krmením a poté znovu obchází pokoje, zda některý pacient nechce přidat.

Po snídani přichází na řadu hygiena. Což je náročná část dne, kterou zvládnou maximálně u pěti pacientů. Kromě sprchování zahrnuje i holení a stříhání nehtů. U této činnosti jsem sice nebyla přítomna, ale Míša dostala jednu nabídku k sňatku a asistovala u jednoho náročného převazu chodidla, což zvládla to i bez kafrové masti, jako by to dělala celý svůj život! Hygiena zabere celé dopoledne. Zatímco dvě sanitářky sprchují, další převlékají pacientům postele. Po zaslouženém obědě z Motorestu u Toma (opravdu skvělá meníčka) a krátké pauze se Míša spolu s Eliškou, jejím dnešním „spanning partnerem“, kolem 15:00 vydávají s některými pacienty do zahrady nebo do kavárny.

Když se kolem páté odpoledne vracím na oddělení, na chodbě zaslechnu smutnou zprávu, že jedna z pacientek nás opustila. Nebyla však sama, poslední okamžiky svého života strávila obklopena nejbližšími, kteří se přišli rozloučit. Odcházíme do skladu, kde hledáme rubáš a kytičku. Každému pacientovi se převlékne postel, upraví lůžko, obleče se rubáš a do ruky se vloží usušená kytička. To vše je, spolu se zapálenou svíčkou a otevřeným oknem součástí rozloučení. Sloužící lékařka promluví s rodinnými příslušníky, kteří děkují za skvělou péči a jsou vděční, že zde mohli být. Ve většině případů personál informuje rodinu, že se blíží konec a dává jim tak možnost se rozloučit.

Setkání se smrtí vyvolává především pocity smutku a bolesti, ale já bych také zmínila slova smíření a pokojného odchodu. Pomoc celého týmu je profesionální, avšak důležitou roli zde hraje LIDSKOST, která je pro Dům léčby bolesti s hospicem sv. Josefa v Rajhradě příznačná. Odcházení z tohoto světa je závěrečnou cestou životem, a hospic je světlem, které nás doprovází, poskytuje hřejivou náruč, potřebnou péči, klid, pochopení a úlevu.  

Závěrem: Žijme přítomností. Nevíme, co nás čeká za rok, za týden nebo zítra. A ano, pokud budu muset, chci do hospice.